Vždycky když jsem si představovala, kde se první křesťané scházeli k Boží chvále, vybavoval se mi obraz jednoduché bílé stavby s nízkou sedlovou střechou nesenou širokými sloupy. Nad stavbou se klenula temně modrá obloha s tisíci hvězdami. Dveře chrámu byly zavřené, ale z jeho oken se do noci linul zpěv. Když jsem začala pracovat na projektu modlitebny, uvědomila jsem si, že moje představa, svým způsobem patřící mimo čas a prostor, není to, co dnes církev v Čelákovicích potřebuje. Nebo možná je, ale velmi velmi v skrytu. Její formulovaná přání jakoby se točila na jedné straně okolo komunitního života sboru ale zároveň okolo různobarevné služby sboru ostatním. Chápu to tak, že čelákovičtí bratři by rádi řekli: „Je nám spolu tady dobře, milí kolemjdoucí, pojďte mezi nás!“ Ona vnitřní tichá a hluboká radost z Boží přítomnosti zůstává tajemstvím. Prostor pro ni jakoby ani stavba nemohla dát. Možná je to pravda. Jisté je, že Bůh nepřebývá v díle lidských rukou. Stavba ale může vytvořit prostor. Jako člověk může dát prostor člověku, tak i stavba může dát prostor něčemu v lidském životě. Stavba může dát prostoru příliš - a okouzlí nás to ale taky zmate. Může dát prostoru málo - a stále na to narážíme. A může různým dějům dát prostě „prostor“ - ten přiměřený. A o to se vlastně snažím. Aby člověk přišel a řekl: „To znám, tady jsem už někdy byl.“. To bych považovala za nejlepší.