Naši kamarádi žijící trvale v zahraničí nakresli úvodní studii a práci nám přenechali. Po mírné úpravě jsme ji začali rozpracovávat se specialisty a zjistili, že zařízení technického vybavení a především požární ochrany, prakticky „zaplní“ celé zázemí, a že rekonstrukce tím pro investora přestávala dávat smysl. Prostě takovýto prostor v centru Prahy, špatně dostupný, pod zemí a velký, tudíž pro velké množství diváků, s minimálním přirozeným větráním, to vše dohromady při dnešních stále se rozšiřujících požadavcích na stavby, se stává nevyužitelný. Domnívám se, že divadlo se nám nakonec podařilo vyprojektovat zázrakem. A samozřejmě za přispění obětavých kolegů projektantů a zástupců divadla, kterým se po nespočtu schůzek podařilo zařízení zkomprimovat a jakštakš proplést s provozem zázemí. Daní ovšem zůstalo, že investice do požárně bezpečnostního zařízení tvořila 1/3 nákladů celé rekonstrukce.
Dopad to mělo na interiér. Investoři byli soukromí divadelníci, kteří bez jakýchkoli dotací vybudovali úspěšné divadlo a na sklonku kariéry jim obec vypověděla smlouvu z pronajímaného prostoru v centru Prahy. Do rekonstrukce nového prostoru se chystali vložit své celoživotní úspory, takže jim s každou vynaloženou korunou navíc pochopitelně tekly nervy. K tomu chtěli mít divadlo krásné, podle svého vycizelovaného vkusu a totéž jsme chtěli i my. Nakonec ale nejvíc rozhodovala ta cena protipožárních opatření. Interiérové vybavení muselo být minimalistické, kvalita všech povrchů ustoupila ceně. Pro nás to bylo těžké. Ale když se na to teď zpětně koukám, nedopadlo to tak zle. Vlastně si myslím, že jsme v tom divadle společně dokázali nemožné.